Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

 

Historie obce
 
Doklad o nejstarším osídlení lhoteckého katastru poskytuje skupina pravěkých mohyl z období mladší doby bronzové, patřící k okruhu jihočeské kultury mohylové. Jejich archeologický výzkum prováděný ve dvacátých letech Albínem Stockým poskytl nálezy keramiky a bronzových zbraní a nástrojů. Tyto předměty byly uloženy v Národním muzeu v Praze, které archeologický výzkum organizovalo. Samotný vznik obce nepochybně spadá do období vnitřní kolonizace Čech ve druhé polovině 13. století, které je archeologicky dobře sledovatelné v nejbližším okolí. Zřejmě bezprostředně s ním souvisí i zánik předlokačních osídlení v bratronické cihelně a bělečské višňovce.
 
První písemné zprávy o Lhotě pocházejí z druhé poloviny 14.století, asi z období kolem roku 1378 v souvislosti s majetkovými právy faráře kostela sv. Mikuláše na Starém Městě Dětleba Stormera a kaplana téhož kostela Přibyslava. Po smrti Dětleba a Přibyslava v roce 1384 byly jejich statky prohlášeny za královskou odúmrť, avšak farář Jan a kaplani od sv. Mikuláše prokazovali nárok kostela na dědinu Lhota s platem 24 kop. Králem Václavem IV. bylo jejich nároku vyhověno. Lhota je v těchto pramenech označována za Lhotu Zlivou, tento starobylý název si do nedávné minulosti zachoval Zlivský mlýn na potoce Vyskyta (zvaný též Zlivský potok) v katastru sousední obce Žilina. Během husitských válek připadla Lhota ke Křivoklátu a po válkách se stala součástí křivoklátského panství. Král Ferdinand I. obec zastavil spolu s dalšími v roce 1558 Janovi Bořitovi z Martinic, majiteli sousedního smečenského panství, kterému tento majetek zpětně vyplatil v roce 1566. V tomto roce bylo ve Lhotě 11 osedlých a svobodná krčma. Držiteli majetku ve Lhotě byli během 16.století i příslušníci panského stavu. Roku 1591 koupil statky ve Lhotě Diviš z Michalovic a na Ervěnicích od Víta Truského a Jakuba Zahrádky, aby část z nich v následujícím roce prodal Petru Petříkovi. I během 17.století byli vlastníky ve Lhotě příslušníci drobné šlechty. Najdeme mezi nimi např. Mikuláše Parise z Reinswaldu, Václava Kohouta z Lichtenfeldu, Adama Čejku z Olbramovic, Jana Fridricha rytíře Rožovského, Jana Václava Popela rytíře z Vesce a další. Během třicetileté války bylo ve Lhotě spáleno pět statků, a tak obec měla v roce 1651 jen 15 obyvatel, v roce 1671 zde již žilo 51 lidí. V roce 1658 bylo celé křivoklátské panství i s Lhotou zastaveno císařem Leopoldem I. na tři roky Janu Adolfu Schwarzenberkovi. Tentýž císař pak panství v roce 1685 prodal Arnoštovi Josefu z Valdštejna. Sňatkem jeho vnučky Marie Anny v roce 1723 s Josefem Vilémem z Fürstenberka, dědičky panství po svém otci Janu Josefu z Valdštejna, přechází tento majetek na dlouhá léta pod fürstenberskou správu.
 
Dějiny Lhoty jsou tak na dlouhá léta spjaty s dějinami Křivoklátska, které na své důkladné historické zhodnocení, zejména z hlediska správy, sociálního a demografického vývoje i rozvoje ekonomického teprve čekají. Obyvatelstvo Lhoty je v té době spjato zejména se zemědělskou a lesní výrobou, spojenou i s drobnou řemeslnou prací. Novodobé dějiny Lhoty jsou spojeny zejména s rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku, úzce souvisejícího s dělnickým a národnostním hnutím. Na konci 19.století vzniká v obci řada spolků:
 
  • roku 1882 založen nejstarší spolek v obci - Sbor dobrovolných hasičů
  • roku 1897 byl založen Dělnický vzdělávací a podporující spolek VLAST
  • roku 1909 Hospodářská besídka
  • roku 1907 Klub cyklistů
  • roku 1910 Dělnická tělocvičná jednota
  • roku 1911 Tělocvičná jednota Sokol
 
Lhotecké děti mohly od školního roku 1888 navštěvovat školu v Žilině, která byla postavena na náklady obou obcí, dříve musely chodit do vzdálené obce Družce. Dějiny Lhoty po první světové válce, které zaplatili svoji daň i lhotečtí občané, jsou již spjaty s vývojem v samostatné Československé republice.
 
 
Zvon v obci
 
Dne 28. října 1995 se v obci Lhota znovu, po více než čtyřiceti letech, rozezněl zvon. Zvon má značení roku 1805 a zazněl tedy ke svým 190.narozeninám. Nepodařilo se zjistit, která dílna zvon vyrobila. Ozdobila jej reliéfem sv. Jiří na koni v boji s drakem. Z nové historie zvonu víme, že byl Němci sňat v době druhé světové války a odvezen. Vlak se železným šrotem, ve kterém byl i lhotecký zvon, zastavil v železniční stanici Mrákavy v době, kdy měl službu lhotecký občan pan Kořán. Tajně zvon odvezl a ukryl. Podle vyrytého nápisu na zvonu, byl znovu zavěšen v roce 1946 místním kovářem panem Šůlou. V padesátých letech byl opět sňat a uložen v místním statku č.p. 51 u manželů Jiráskových. Po nástupu nového obecního zastupitelstva byl zvon v roce 1995 paní Jiráskovou znovu předán obci. Náš zvon byl zrenovován firmou Manoušek-Zbraslav. Na budově obecního úřadu byla postavena zvonice a zvon panem Šůlou - vnukem - opět zavěšen. Dne 28. října 1995 při oslavě výročí vzniku republiky, byl zvon znovu vzkříšen.
 
 
Křížový kámen
 
Křížový kámen, který je umístěn na návsi ve Lhotě, byl nalezen v katastru obce v místě nazývaném Na Bukovkách u středověké cesty lemované kaštanovou alejí. Pouze v místě nálezu ležícího kamene se nachází stará lípa, mající z větší části vykotlaný kmen, z kterého vyrůstají nové větve. Ve výši 1 m nad zemí měří obvod lípy 352 cm. Pod lipou je zeleně natřený dřevěný kříž, jehož spodní část je ztrouchnivělá. Křížový kámen byl nalezen vyvrácený, zarostlý mechem a trávou. Kámen má výšku 185 cm, z toho 92 cm je zúžená spodní část. Vrchní část má rozměry 35 x 24,5 x 95 cm. Vrchol kamene je zaoblený. Rozměry vytesaného kříže jsou 28 x 28 cm. Kámen byl v dubnu 1995 vyzvednut a umístěn na návsi ve Lhotě, aby nedošlo k jeho zničení. Tento kámen, vytesaný ze žehrovského pískovce, stával kdysi u středověké stezky, později silnice, dnes již zaniklé která spojovala Smečno(dříve Muncifaj) s Nižborem. V prostoru Bělče tato stezka křižovala prastarou cestu z Prahy přes Zbečno na Křivoklát. Na bývalou silnici dnes upomíná pouze vzrostlé stromořadí letitých kaštanů, podle nichž získala alej i své novodobé pojmenování: "Kaštanka." Není bez zajímavosti, že silnice byla dlážděna kameny, kladenými na sucho do silničního lože, tento způsob dláždění či moderním jazykem řečeno "středověkou technologii zakládání silničních staveb" můžeme pozorovat právě v naší Kaštance. Je s podivem, že téměř neporušená dlažba přetrvala věky. I okolí místa, kde kámen stával, je nanejvýš zajímavé. V bezprostřední blízkosti se nachází zarostlý rybníček, dnes spíše močál, nazývaný "U Matěje." Podle staré pověsti v něm zmizel forman Matěj i s vozem taženým párem volů. Na otázku, jak tato zkazka odpovídá nějaké reálné historické události, dnes již stěží najdeme uspokojující odpověď. Výskyt podobných reliktů minulosti je v nejbližším okolí relativně velký. Podobné kameny se zachovaly v Bratronicích u Sokolovny a u fotbalového hřiště. Další je zasazen na rozcestí cest v Bělči. Připočteme-li k tomu další objekty na náměstí v Tuchlovicích, u unhošťského pivovaru, u silnice do Červeného Újezda, v Červeném Újezdě a dnes již neexistující kámen u bývalého vysílače v Jenečku, můžeme konstatovat, že tento region patří k jedné z mála oblastí s nebývale vysokým počtem dochovaných kamenných svědků naší historie. Dosavadním historickým bádáním byla problematika těchto mlčenlivých pamětníků minulosti zatím jen odkládána na okraj seriozního výzkumu. A tak máme k dispozici pouze výsledky různých, často kvalitativně rozdílných regionálních soupisů, jejichž závěry nejsou vždy naprosto objektivní, ba naopak mnohdy i tendenčně zkreslené. Interpretace těchto památek povětšinou vychází z vágních pokusů pseudohistorickým způsobem doložit subjektivní názory a domněnky autorů zmíněných statí, opírajících se o tradované historky a jejich podobnosti, bez solidního průzkumu příslušných regionálních archivů. A tak výklad o původu a funkci těchto kamenů stále zůstává převážně v oblasti účelově vyslovených hypotéz a dohadů.
 
 
Pravěké mohyly
 
Směrem ke "Spanilé (lidově zvané Paninné) hůrce" se nachází pravěké mohyly. Těchto pět mohyl vybudovali dávní obyvatelé našeho kraje, patřící ke skupině jihočeského okruhu mohylové kultury doby bronzové někdy v letech 1400 až 1200 před Kristem, a jsou nejvíce vysunutým nalezištěm této kultury severním směrem. Mohyly sloužily za místo posledního odpočinku spálených těl příslušníků tohoto pravěkého kulturního okruhu. Nálezy z těchto všech objektů, získané archeologickým výzkumem vedeným ve dvacátých letech prof. Albínem Stockým, jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Praze. Výzkum zjistil kamennou konstrukci mohyl, v jedné z nich se dochovala i pohřební hranice z dříví. Jejich inventář byl chudý, nalezeny byly zbytky keramických nádob, amfora, bronzové dláto a bronzový meč.